Devět částí touhy

"Všemocný Bůh stvořil sexuální touhu a rozdělil ji na deset částí. Devět z nich dal ženě a jednu muži." (Ali ibn Abú Tálib, zakladatel šíitského islámu)

Geraldine Brooks,  zpravodajka The Wall Street Journalu se až po roce svého celkem šestiletého působení na Blízkém východě začala smiřovat s tím, že jako žena (a navíc židovka) má ledaskam omezený přístup. Zároveň si ale povšimla jedinečné možnosti, kterou jí její genderová příslušnost nabídla. Novinářka hovořila s desítkami, možná stovkami žen; důkladně se seznamovala s životem slabšího pohlaví v muslimské společnosti; s těmi, které se jako muslimky narodily a vyrůstaly, s těmi, které k islámu konvertovaly; s těmi, které se zahalovaly dobrovolně i s těmi, které musely; píše o strastech polygamie, rozvodů, o kamenování, výchově dcer, souboji islámu a tradic, o ženské obřízce. Ze svých cest po Íránu přináší svědectví tam provdaných Američanek, z Palestiny píše o postupující islamizaci jako zoufalé reakci na neutěšenou politickou situaci. Obrací se do historie, zkoumá postavení ženy v době ranného islámu, náboženskou teorii a soudobou praxi.

Pro mnohé možná překvapivě dokazuje na příslušných historických údajích a verších z Koránu, že dnešní často neutěšená situace v postavení muslimských žen je spíš než důsledkem náboženství důsledkem změn, kterými islám prošel v prvních stoletích po svém zrodu. ("Omar si musel uvědomovat, že způsob, jakým zatočil se ženami, je výsměchem všemu, čím se v životě řídil Muhammad. Oficiálně stanovil, že cizoložníci budou ukamenováni, a naléhavě žádal, aby v izolaci nebyly drženy pouze Prorokovy manželky, ale také ostatní ženy. Pokoušel se rovněž ženám zabránit, aby se modlily v mešitě. Když neuspěl, nařídil alespoň, že se ženy a muži musejí modlit odděleně. Ženy se také nesměly zúčastnit hadždže. Tento zákaz byl odstraněn teprve necelý rok před jeho smrtí...")

Stejně tak možná leckoho zarazí zjištění, že proti ženské emancipaci nejvíce brojí samy ženy.

Paní Brooks se ve své knize snažila být důsledně objektivní a dívat se na věci ze všech možných úhlů; nepranýřuje, ale hledá vysvětlení. Nepíše o ideální islámské společnosti, ani se nehrozí nad nesmyslnou bestialitou - povedlo se jí najít mezi těmito v podobné literatuře obvyklými extrémy rovnováhu strohé reality. A nechybí ani zajímavosti, o kterých se u nás příliš nemluví.

Ačkoliv se Devět částí touhy už nedá sehnat v knihkupectvích, je to jedna z knih, kterou stojí za to vyhledat i ve veřejné knihovně.

"O pár měsíců později jsem jedné své íránské přítelkyni líčila, jak nádherné je to místo, jak jsem ráda, že jsem je mohla vidět, a jak mne jeden mulla odtamtud málem vyhnal. Přítelkyně se smála: "Myslím, že vůbec nepoznal, že nejsi muslimka. Chtěl, aby ses za něho provdala." Otázka, kterou mi položil – "Madam, chcete se za mě dočasně provdat?" byla nabídkou, abych s ním uzavřela síghe, dohodu, kterou uznávají jen šíité. "Asi jsi měla špatně oblečený čádor," vysvětlovala mi známá. "To je jeden ze signálů, které ženy používají, když hledají partnera pro síghe."

Síghe, na kterém se muž a žena spolu dohodnou a které schválí duchovní, může trvat různě dlouho – několik málo minut nebo celých devadesát devět let. Muž za ně obvykle ženě zaplatí předem smluvenou částku. Často bývá motivem sex, dočasné manželství se však uzavírá i z jiných důvodů. V případě sexuálních pohnutek se síghe od prostituce liší tím, že dvojice musí předstoupit před duchovního, který smlouvu sepíše. Děti, které se z takového svazku narodí, jsou v Íránu považovány za legitimní. Povinnosti vyplývající z manželství se na síghe nevztahují. Muž a žena se mohou svobodně rozhodnout, kolik času společně stráví, kolik peněz utratí a jaké sexuální a jiné požadavky na sebe budou navzájem mít.

 Šíité věří, že Muhammad síghe schvaloval. Sunnité, kterých je mezi islámskými věřícími většina, s tím nesouhlasí. Dokonce ani v šíitském Íránu se síghe netěšilo zvláštní oblibě, dokud jej Rafsandžání po skončení íránsko-irácké války nepodpořil. V projevu předneseném roku 1990 zdůraznil, že mnohé z mladých žen, které ve válce ztratily manžely, nemají naději se znovu provdat. Potřebují nejen materiální podporu, ale i sexuální uspokojení. Navíc mladí muži často nemají dost peněz, aby si mohli koupit dům a založit rodinu, a musejí proto manželství odkládat. Rafsandžání prohlašoval, že sexuální napětí potřebuje zdravě uvolnit, a jestliže k tomuto účelu existuje síghe, proč jej nevyužít?

Mezi íránskými ženami se po jeho vystoupení rozhořela žhavá diskuse. Některé z nich proti síghe rozhořčeně vystupovaly s tím, že je to druh vykořisťování. Ozývaly se však i souhlasné hlasy. Vdovy a rozvedené ženy potřebují sexuálně žít a touží po mužské společnosti. Má-li žena děti, je dočasný manžel vítaným mužským elementem v domácnosti, kde chybí otec. ...

Rafsandžáního nápad vzkřísit síghe byl požehnáním pro nevěřící Íránce, jejichž soukromý život narušila islámská revoluce. Milenci spolu například nemohli odjet na víkend, protože v hotelu jim bez oddacího listu nepronajali dvoulůžkový pokoj. Příslušníci Revolučních gard navíc stavěli na silnicích zátarasy a mohli je kdykoli chytit. Lou, Evropance, která se zamilovala do perské kultury a přijala íránské občanství, tak nastala řada problémů. Ačkoli konvertovala k islámu, aby mohla v Íránu zůstat, ve skutečnosti vyznávala jakousi náboženskou všehochuť složenou z jógy, zenu a spiritualismu. Srdcem byla bohémka a v žádném případě nezamýšlela přizpůsobit se islámským sexuálním pravidlům. Měla mnoho milenců, a než byl přehodnocen postoj k síghe, hodně riskovala. Pokaždé, když si teď najde přítele, jednoduše s ním na pár měsíců uzavře manželství a získá papír, kterým může všem horlivým revolucionářům mávat před nosem. Zřejmě to není přesně to, co měl Rafsandžání na mysli."

Geraldine Brooks

Devět částí touhy

Z anglického originálu Nine Parts of Desire přeložila Petra Eflerová

Vydal Knižní klub v Praze roku 1999 (re-edice 2003)